Poruchy učení

Navigace:  Úvodní strana »  Poruchy učení

• Přeskočit na obsah aktuální stránky
• Přeskočit na pole vyhledávání

   Máte doma dítě, které je nápadně pomalé či neklidné? Musíte s ním dělat úkoly, zatímco jeho spolužáci se už připravují samostatně? Selhává při zkoušení, samostatné práci či při jiných zátěžových situacích? Působí jako nešikovné nebo neohrabané? Zaměňuje hlásky při čtení a nebo čte nápadně pomalu?

   Pak je pravděpodobné, že vaše dítě může trpět některou poruchou učení či chování. Jak jemu i sobě pomoci? Kde hledat pomoc a další tipy a rady si můžete přečíst na této stránce.

   Cíl většiny dnešních rodičů je jasný – mít maturitu a ještě lépe vysokou školu. Cestou k této metě se jakákoliv dysporucha vnímá jako vážná překážka, snižující šance dítěte a dotýkající se ambic rodičů. Pokud ale včas začnete s nápravou, nic nemusí být ztraceno.

   To, že máte doma například dyslektika, se zpravidla zjistí na konci první třídy, kdy by mělo dítě plynule číst. Pokud tomu tak není, je nutná diagnóza z pedagogicko-psychologické poradny. Diagnóza je počátek, po níž začíná doslova mravenčí práce všech, dítěte, rodičů i školy, nestačí dát nálepku "dyslektik" a dále se nestarat.   

   V poradnách a dyscentrech by se pak měli rodiče dozvědět praktické rady a návody jak se učit s dyslektikem, seznámí se s dalšími rodiči podobně "postižených" dětí. Hlavním heslem práce s dyslektikem je trpělivost. Podle stupně poruchy je nutné zvolit přístup k dítěti. Může docházet do poradny nebo pedagog dochází za dětmi do školy. Někde fungují tzv. D-kluby. Jejich činnost spočívá v tom, že např. na český jazyk se děti s poruchou sejdou v jedné třídě se speciálně proškoleným učitelem. Pokud je dysporucha hlubší, může být dítě zařazeno do speciální třídy. Dále existují i školy pro děti s poruchami učení.

Dyslektik není hlupák.

   A už tady mohou nastat první potíže. Při zařazování dětí do systému výuky může narazit na velké nepochopení okolí. Dodnes jsou  dyslektické děti považovány za hloupé či divné, patřící do zvláštní školy. Je až zarážející, že se jim této nálepky dostává i v příbuzenstvu. Každý by si měl uvědomit, že dítě je citlivé a jakékoliv hodnocení tohoto typu ho silně zraňuje.

   Škola je jedna věc, ale asi nejdůležitější je práce s dítětem v rodině. Rodiče se musí připravit na fakt, že nepůjde procházkou růžovým sadem, ale o činnost vyčerpávající. Děti mají problémy se soustředěním a na práci je to skutečně znát. Během přípravy do školy nastávají chvíle, kdy člověk chvílemi rezignuje. Bylo by ale velice špatné přestat problém řešit a nechat dítě bez pomoci a nebo veškerou starost přesunout na školu. Nestačí mít problém pouze pojmenovaný a spoléhat se na to, že se zbytek vyřeší tak nějak sám. Bohužel, ale velmi často se stává, že pro rodiče je pohodlné nechat dítě takzvaně na pokoji místo soustavné a systematické práce. Jistě jsou i rezervy ve školní práci, neboť všichni pedagogové nejsou dostatečně připraveni na práci s dyslektickými žáky.

   Největším nebezpečím je, že děti mohou získat ke škole a vzdělávání odpor. Není to nic výjimečného, vždyť právě tam je dítě často setkává s neúspěchem, je denně konfrontováno s faktem, že mu něco nejde.

   Pokud má dítě diagnózu dyslektik a špatně čte, neznamená to, že nemůže dostat špatnou známku ze čtení. Zpravidla se zdokonaluje v této dovednosti podle individuálního plánu a v jeho rámci je klasifikováno. A to i špatnou známkou. Rodiče se nesmí domnívat, že tato diagnóza je pro dítě omluvenkou a dítě nemůže obdržet nedostatečnou.

Co škola

   Povinností pedagoga je zohlednit postižení. Jenže to je pouze na učitelích. I ze zákona má jenom  "přihlížet k diagnóze", což je problém výkladu a ne na všech školách péče funguje tak, jak by měla, byť pro tyto případy existují metodické pokyny a směrnice.

   Dyslexie se netýká jenom čtení a psaní. Porucha bývá spojena s problémy paměti. Děti stále něco zapomínají, dalším příkladem je neschopnost organizace a řádu, ať už se to týká času či věcí na stole. Mívají také problém s pravolevou orientací.

  S tím vším budou rodiče denně bojovat. Nároky na děti stoupají a dyslektik jim není s to vyhovět. Rodiče bývají zklamáni a přepadají je obavy z budoucnosti dítěte. Měli by ale vědět, že sice věnuje přípravě vždycky více času než jeho spolužáci, ale nakonec to zvládne. Dysporucha není překážka pro další studium

Slovníček pojmů

Specifické poruchy učení (SPU) a lehká mozková dysfunkce (LMD) jsou nejrozšířenějšími poruchami u dětí školního věku. Obě poruchy odborníci diagnostikují zhruba u každého dvanáctého až patnáctého žáka ZŠ. Někdy se vyskytují společně.

Porucha v učení znamená, že dítě má potíže v určitém předmětu nebo skupině předmětů. Slovo "specifická" vyjadřuje, že důvodem slabšího pospěchu není intelekt. SPU je častým důvodem, proč průměrně nebo i nadprůměrně nadané dítě zaostává.

SPU ovlivňují především učení a rozlišují se následující typy:

DYSLEXIE – nejčastější porucha učení. Jde o poruchu schopnosti naučit se číst, podmíněnouporuchami v základních poznávacích schopnostech jak rozlišovat a řadit  písmena, skládat je v celek a mít představu, jak se vysloví.

DYSGRAFIE – porucha psaní postihující úpravu písemného projevu i osvojování tvarů   jednotlivých písmen.

DYSORTOGRAFIE - špatné zvládání pravopisu. Projevy: narušená schopnost zvládnout     gramatická pravidla při psaní. Problémy s velkými písmeny, záměna   i/y, s/z a pod.

DYSKALKULIE – obtíže s matematikou, neschopnost pochopit symbolickou podstatu čísla.   Dyskalkulik např. nedokáže ukázat slovně udaný počet, vyjmenovat řady čísel – sudé/liché, pozpátku.

DYSPRAXIE porucha pohybové koordinace. Dyspraktici mají potíže naučit se jíst lžičkou,    jasně a srozumitelně hovořit, zapínat si knoflíky, jezdit na kole a psát.     

DYSPINXIE potíže s kresbou.

DYSMUZIE obtížné vnímání hudby.

LMD zastřešuje řadu diagnóz se společným základem. Mají společného jmenovatele –      oslabené funkce centrální nervové soustavy. Nejčastější příznaky LMD: hyperaktivita, emoční labilita, poškození vnímání a tvoření pojmů, zvýšená impulzivita, zvýšená unavitelnost duševní i tělesná ( i při současné hyperaktivitě), infantilní chování, poruchy ve vývoji řeči, poruchy učení (viz výše).

Rady pro rodiče  

Zajistěte včasnou diagnózu.

Nedejte na průpovídky ostatních typu "on z toho vyroste" nebo "nedá se s tím nic dělat". V naprosté většině případů se s tím dá něco dělat. Na rezignaci je vždy dost času.

Poprat se s dysporuchami je hlavně na vás.

Dysporuchy neignorujte, ale ani netlačte na dítě, nepřehánějte nároky.

Každý den dělejte věci, které vás oba těší a dítěti jdou.

Oceňujte dítě za to, co mu jde, byť to jsou maličkosti. Vytvořte systém odměn, aby se mělo oč snažit.

Kárejte dítě přesně za to, co udělalo, volte slova. "Tohle bylo špatně" je vždycky lepší než "ty jsi nemožný, pořád jenom zlobíš".

Nepřeceňujte věci, které vám vadí teď (výsledky školní práce apod.), jako by v životě už nic jiného nemělo nastat. Nekažte si vztah do budoucna.

  Co stresuje rodiče.

  Spolupráce se školou – pokud je nedostatečná je pro ně zdrojem stresu. K nejčastějším uváděným zkušenostem patří ponižování dítěte ze strany učitele.

  Spolupráce s odborníky – nejčastěji vytýkaným jevem vůči poradnám bývá nedostatečná schopnost odborníků informovat rodiče o možnostech práce s dítětem.

  Dyslexie se vším co obnáší. Rodiče tráví s dítětem při přípravě mnoho hodin a výsledky pak zpravidla neodpovídají délce přípravy.

  Předsudky – "dyspotomka" často nechápou otcové, velmi často babičky a dědové. Věty "Po kom jsi...Tohle v naší rodině nikdy nebylo .... " zabolí každou matku o dítěti nemluvě.

  Pocit viny – nejčastěji vyplývá z dědičnosti dysporuch, rodiče si vyčítají, že poruchu dětem předali .

  Jak zvládnou dyslexii

-pravidelná práce s dítětem,

-zvolit pro dítě přitažlivou formu učení (např. nahradit povinnou literaturu oblíbenou knihou),

-rozvíjet sebevědomí dítěte,

-podporovat učební styl dítěte (pokud mu vyhovuje předčítání při učení, předčítejte!).

 Nebojte se budoucnosti.

 Dítě s dostatečnou sociální oporou si obvykle najde obor, v němž se uplatní a vyhne se tomu, co mu nejde. Dysgrafik může být lékař (zůstane mu asi proslulé doktorské písmo), dyslektik zase inženýr. Kdo má potíže v matematice, přírodních vědách či technice, tak se může uplatnit v humanitních a společenských oborech – třeba jako psycholog.

 Silnými stránkami dyslektiků bývají kreativita, logické myšlení, nadání pro obory strojírenské, počítačové programy, v oblastech modelování a designu. Vysoké jsou jejich schopnosti dedukce, cit pro literaturu a umění. Slavnými dyslektiky byli či jsou Leanardo da Vinci (vědec), Albert Einstein (fyzik), Winston Churchil (politik), Hans CH. Andersen (spisovatel), Tom Cruise (herec), Steven Spielberg (režisér), Bill Gates (podnikatel).

Užitečné weby:

www.czechdyslexia.cz  (Česká společnost dyslexie)

www.ippp.cz (Institut pedagogicko psychologického poradenství, naleznete zde mj. úplný seznam pedagogicko-psychologických poraden v ČR)

www.czechra.czechweb.org (Společnost pro podporu a rozvoj čtenářství)

www.msmt.cz  (stránky ministerstva školství)

www.CSICR.cz (stránky České školní inspekce, nabízí např. informace o jednotlivých školách, hodnotící inspekční zprávy ap.)

www.uiv.cz (Web Ústavu pro informace ve vzdělávání, shromažďuje veškeré statistické údaje, z nichž lze zjistit, ve které škole jsou zřízeny třídy určené pro žáky se specifickými poruchami učení nebo chování)